Žádný fond se neobejde bez prvotního hybatele, svého zakladatele. Tím může být skoro každý: svéprávná fyzická osoba, právnická osoba, dokonce i více osob najednou. Kdo se jím stane , vychází z konkrétního účelu a nastavení každého fondu. U rodinných to jsou zpravidla rodiče nebo prarodiče, u obchodních pak jednotlivec nebo rovnou více společností, tedy smluvních stran složitější transakce.
Právě zakladatel vydává statut a pověřuje prvního správce. Přeloženo z právnického jazyka: zakladatel nadefinuje pravidla, kterými se fond bude řídit, a vtělí je do statutu. Jeho role je tak zcela zásadní. Zakladatel svým jednáním (a často po poradě se členy rodiny, budoucími obmyšlenými a správci) určuje směřování svěřenského fondu.
Tím jeho role může, ale nemusí skončit. Někdy si ponechává i celou řadu práv: například průběžně jmenovat a odvolávat obmyšlené a určovat jim plnění či jmenovat a odvolávat správce. Nebo si vyhradí možnost měnit pravidla, kdo a jak smí tato zásadní rozhodnutí učinit. Obvykle také vykonává dohled nad správou fondu.
Zakladatel však může mít na další život fondu ještě významnější vliv – může se sám jmenovat správcem. To bývá časté, například pokud se chce jeden z rodičů ještě podílet na péči o majetek, ale zároveň už počítá s předáním správy fondu někomu jinému. Tehdy však musí mít svěřenský fond ještě dalšího správce a zakladatel musí jednat společně s ním.
Ve své praxi jsem se setkal s řadou přístupů. Vždy je třeba pečlivě rozvážit nejen to, kdo má být zakladatelem, ale také jak se bude fond vyvíjet do budoucna. Pokud váháte, jaké řešení je ideální ve vašem případě, rád pomohu s kvalifikovaným rozhodnutím.
Zpět na výpis