Volba správce svěřenského fondu je zásadní. Musí být důvěryhodný a zároveň schopný, protože od zakladatele získává pomyslené klíče k vyčleněnému majetku. Osobu správce tak můžeme vnímat jako hospodáře, který nakládá s majetkem, dbá o účetnictví a placení daní. Zároveň je vnější tváří fondu a udržuje kontakt s obmyšlenými.
Osobu správce jmenuje obvykle zakladatel, a to přímo při založení svěřenského fondu. Stejně tak může zakladatel během fungování fondu správce odvolat a zvolit jiného. Není to však jediný model, byť je nejčastější. V praxi se objevují i varianty, v nichž se při výběru správce aplikuje určitá míra demokracie obmyšlených nebo zásahy dohlížitele.
Zákon v této oblasti neklade takřka žádné požadavky. Vyžaduje jenom, aby správcem byl člověk, a to plně svéprávný, jehož úpadek nebyl osvědčen. Omezením svéprávnosti nebo osvědčením úpadku by totiž správci funkce zanikla. Ve výjimečných případech se správcem může stát i investiční společnost, nicméně tato varianta není v našich končinách obvyklá.
Od správce se nevyžaduje žádná zkouška, nemusí být členem v profesní komoře, nepotřebuje doložit odbornou znalost, ani mít jakékoliv certifikáty nebo pojištění. Pokud správce vykonává svou funkci jako podnikatel, tedy často pro více fondů, pravidelně, na vlastní účet a odpovědnost a za účelem dosahování zisku (za odměnu), budou na něj dopadat některé veřejnoprávní povinnosti.
Správce získáte ze dvou zdrojů: z blízkých osob nebo z řad profesionálů. Zakladatelé tak často povolávají své sourozence, prověřené přátele či dlouhodleté obchodní partnery. Případně hledají odborníka, který se na správu cizího majetku specializuje.
Obě řešení mají své výhody i rizika. Blízký se smíří s nižší odměnou, ale “uvidí vám do karet”. Profesionál bude požadovat odměnu vyšší, ale může přinést neutrální pohled zvenčí. Překážkou může být, že se trh teprve rozvíjí a je jen omezené množství profesionálů, kteří funkci správce důvěryhodně zastanou.
Oba přístupy je možné kombinovat. Fondy tak například mohou mít dva správce, kteří jednají společně. Jeden z nich je “z rodiny” a druhý profesionál.
Je přirozené, že si zakladatel, který majetek sám nebo s okolní rodinou nashromáždil, chce udržet částečný vliv na dění ve fondu. Tehdy se může sám stát správcem.
Má to však jednu podmínku: fond musí mít alespoň jednoho dalšího správce a zakladatel má povinnost jednat společně s ním. V praxi tak zakladatel jmenuje správcem sám sebe a další osobu, smlouvy týkající se majetku fondu pak uzavírají společně.
Rozdělit role ve fondu, aby vystihovaly úmysl a cíl zakladatele a případně i širší rodiny, není snadnou disciplínou. Každé rozhodnutí má totiž širší dopady na právní postavení zakladatele i vyčleněný majetek. Doporučuji proto se problematice pečlivě věnovat a vyhodnotit veškerá pro a proti jednotlivých variant. Pomoci vám v tom může i zkušený odborník.
Zpět na výpis